Velký boj a přiznání
Byla jsem donucena se k tomu přiznat i když to vůbec nebylo jednoduché.
Milý deníčku,
dnes nezvykle do tebe píšu ve společenské místnosti, protože je kupodivu nějak vylidněná. Jelikož, před pár dny hlásil školní rozhlas, že prváci mají povinné zdravotní prohlídky, vzpomněla jsem si na vše čím jsem si prošla v létě.
Ale abych začala pěkně od začátku.Na začátku léta, jsem byla doma a trochu jsem si stěžovala, že mě bolí levá lopatka. Jelikož mamka nebyla doma, tak jsem musela s taťkou do mudlovské nemocnice. Tam mě prohlídly a řekli, že tam mám nějakou sraženinu a ta mi tlačí na lopatku a způsobuje mi tu bolest. Ale, řekli mi, že musím přijít zítra a provedou ještě nějaké testy, aby se vědělo co to je. Celá vystrašená jsem šla spát. Na druhý den jsem s rodiči šla znovu do mudlovské nemocnice a tam jsem se musela převléci do toho jejich pyžama a šly jsme na nějaký sken celého těla a pak mi tu část umrtvili a odebrali nějaké vzorky, že si máme přijít za dva dny pro výsledky. Oba dva dny jsem se snažila na to nemyslet, hrála jsem si s malou sestřičkou, abych přišla na jiné myšlenky. Uběhlo to jako voda a my znovu kráčeli k nemocnici. Byla jsem celkem nervózní z toho co mi řeknou, ale doufala jsem že to nebude nějak vážné. Po chvíli přišel doktor a zavolal si nás do své kanceláře a tam nám oznámil, že to není tukový objekt, že musím na operaci co nejdříve. Pamatuji si když se taťka ptal co to teda je, doktor mu řekl, že nezhoubný rakovinový nádor. Moc jsem v tu chvíli tomu nerozumněla, ale když jsem se podívala na tátu a i ten byl vyděšený a měl slzy v očích, pochopila jsem, že to je zlé. Doktor řekl, že je ten nádor roztáhlý mezi levou lopatkou a páteří a že operace je nevyhnutelná a musí být provedena co nejdříve. Rodiče se s ním domluvili, že přijdeme zítra ráno, protože dnes večer slavíme moje narozeniny.Druhý den ráno jsem přišla s tátou do nemocnice, sestřička mi ukázala pokoj, který mám sama pro sebe. Převlekla jsem se a pak jsem prodělala vyšetření na zítřejší operaci. Už jsem mohla jen pít a měla jsem opravdu velký hlad, ale musela jsem to vydržet. Z noci před operací si pamatuju všechno, že tam byl se mnou táta, mamka, babička i děda a celou noc jsme si povídali co budeme dělat potom až budu doma. Asi kolem šesté ráno přišla sestřička, které mě odvezla na operační sál. Byl tam hezký sanitář, který mě obrátil na břicho a dal mi anestézii. Konečně jsem usla a doktoři se mohli dát do práce. Nevím jak dlouho jsem byla na operační sále, ale pak mi říkali že asi 4 hodiny. Když jsem se vzbudila, seděla vedle postele mamka a byla uplakaná. Chytla jsem ji za ruku a mile jsem se usmála. Ona hned zavolala sestřičku, která mi dala napít, ale jídlo jsem měla ještě zakázáno. Musela jsem ještě asi 4 hodiny ležet na břichu, protože se ještě dívali na tu jizvu jak vypadá. Večer přišla sestřička, která mi to pořádně zavázala a já se mohla konečně posadit. Byla jsem absolutně zesláblá, ale mohla jsem se aspoň trochu najíst. Druhý den po operaci přišel táta a vysvětlil mi, že musím ještě na nějakou speciální léčbu, aby se mi to nevrátilo. Ta léčba spočívala v tom, že dostanu 2 speciální kapačky, po kterých mi může být zle, ale že to vyřeší všechny pozdější problémy. A že zítra dostanu první tuhle speciální léčbu a za týden druhou, abych mohla brzy domů. Byla jsem z toho docela vyděšená, ale snažila jsem se na to nemyslet. Ráno přišla sestřička a byla docela milá, celou dobu byla se mnou a povídali jsme si ovšem možném. Kapačka vykapala a zavezla mě na pokoj asi po hodině mi začalo být na zvracení, točila se mi hlava, nebyla jsem schopná vstát a bolelo mě celé tělo. Celou noc jsem zvracela a byla jsem tak vysílená, že jsem z toho usnula. Na druhý den přišli rodiče, ale to už mi bylo celkem dobře, i když jsem byla zelená a zesláblá byla jsem ráda, že je tam mám. Za ten týden jsem se dala trochu dohromady a pak přišla druhá tahle speciální kapačka, ale to už mi nebylo tak hrozně, teda aspoň jsem nezvracela. Byla jsem zesláblá a pak přišel pan doktor a vytáhl mi stehy z té jizvy, zalepil mi ji velkou náplastí a řekl, že když noc proběhne v pořádku mohu jít zítra domů. Ráno jsem dokonce měla po dlouhé době i dobrou náladu, protože s příslibem, že můžu jít domů mi bylo mnohem lépe. Když přišli rodiče, ještě jsme museli za doktorem a ten mi řekl, že se musím šetřit a moc neběhat ani nic v té ruce netahat, nesmím prochladnout, protože mám oslabenou imunitu a mohla bych být náchylná k nemocem. Všechno jsem to tak nějak pochopila a šlo se domů.
Tvá Lea